MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ
V nové rubrice si představíme poklady písemné moudrosti církve od jejího počátku, a také alespoň krátký úryvek z díla.
7. část – „O DUCHU SVATÉM“ sv. Basila Velikého
Svatý Basil Veliký se narodil roku 330 v křesťanské rodině. Velký vliv na něj měla jeho matka a také jeho babička, které ho vedly k víře a zbožnosti. Vystudoval nejprestižnější školy své doby, v Aténách se seznámil se sv. Řehořem Naziánským, se kterým se pak přátelil až do smrti, a stal se uznávaným rétorem – řečníkem a učitelem řečnictví. Stále však zůstával pouhým katechumenem. Až poznání řeholního života v klášterech v Egyptě a Mezopotámii ho přimělo přijmout křest a také kněžské svěcení. Po šesti letech se stal biskupem v Césareji, horlivě bránil pravou víru proti ariánům i proti pneumatochům – první z nich popírali božství Ježíše Krista, druzí božství Ducha svatého. Právě proto také napsal spis „O Duchu svatém“. Zároveň se intenzivně staral o svou diecézi – zakládal mužské i ženské kláštery, pro které sepsal řeholní pravidla, podporoval bohatý liturgický život, založil charitativní městečko poblíž Césareje, ve kterém se mniši starali o nemocné, chudé a pocestné, byly zde i dílny pro různé řemeslné činnosti. Vyčerpán prací a uctíván jako světec zemřel 1. ledna roku 379.
Ty, kteří byli očištěni od každé špíny, Duch Svatý osvěcuje svou přítomností a působí, že oni žijí duchovně. Tělesa jasně ozářená dopadajícím světelným paprskem září sama a vyzařují ze sebe světlo. Stejně i duše, které mají Ducha Svatého. Osvíceny Duchem se stávají duchovními a vyzařují milost i pro druhé. Odtud pramení věrnost k Bohu, takové duše jsou podobné Bohu,
Skrze Ducha Svatého je znovu obnovena cesta do ráje, cesta do nebeského království. Skrze Ducha Svatého jsme znovu přijati za syny, můžeme Boha nazývat svým Otcem, můžeme být účastni na Kristově milosti, nazývat se dětmi světla, mít účast na věčné slávě, zkrátka můžeme dosáhnout plného požehnání v tomto i budoucím životě. Je nám přislíbeno tolik dober a jako by se již teď zrcadlila v milosti.
Cesta k poznání Boha vede od jednoho Ducha skrze jednoho Syna k jednomu Otci. A zase naopak dobrota nabytá zrozením, svatost vyplývající z přirozenosti a královská důstojnost přechází z Otce skrze Jednorozeného na Ducha. Toto vyznáváme v božských osobách a svatá nauka o jednom Bohu se tím nerozpadá.
NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.
(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)
O Duchu svatém
Moc a milost Ducha není ničím, co si můžeme zasloužit nebo získat. Můžeme to pouze obdržet jako dar. Láska Boží může na nás vylít svou moc jen tehdy, když jí dovolíme, aby nás uvnitř změnila. Musíme jí dovolit proniknout skrze tvrdou slupku naší lhostejnosti, duchovní únavy a slepého přizpůsobování se duchu této doby. Jenom tak On může zažehnout naši představivost a utvářet naše nejhlubší touhy.
Proto je tolik důležitá každodenní modlitba: jak soukromá v příbytku našich srdcí a před Nejsvětější Svátostí, tak liturgická modlitba v srdci církve. Zde v čisté formě přijímáme milost Boží, činnou lásku, společenství s Duchem, který v nás přebývá, a který nás prostřednictvím Ježíše přítomného v církvi vede k nebeskému Otci.
Mocí svého Ducha je Ježíš v našich srdcích neustále přítomen a pokojně čeká, až se mlčky usadíme vedle něho, abychom slyšeli jeho hlas, zůstali v jeho lásce a dostali „moc shůry“. Jen díky této moci můžeme být solí a světlem pro náš svět.
Společenství, plod Ducha svatého, je živeno eucharistickým chlebem a projevuje se bratrskými vztahy. Ježíš nás živí eucharistií, spojuje nás se sebou, s Otcem, Duchem svatým a mezi námi. Díky tomu nezakoušíme samotu, neuzavíráme se sami v sobě a dostáváme podíl na lásce, která nás spojuje s Bohem a mezi námi. Nebýt daru jednoty v Duchu svatém, je roztříštěnost lidstva nevyhnutelná. Společenství je opravdu radostnou zvěstí, lékem od Pána proti osamělosti, jež dnes hrozí každému, drahocenným darem, díky němuž se cítíme přijati a milováni Bohem v jednotě jeho lidu shromážděného ve jménu Trojice.